Nebudeme chodit kolem horké kaše, ale mysleli jsme si to taky! Že k jídlu se prostě nehraje!! Pokud teda nejste postarší baroví pianisté nebo „gastrojazzoví“ muzikanti.

Hned první letošní americké turnusy nás však vyvedly z nevědomosti.

Ve Spojených státech je velká tradice právě těchto typů koncertů. Jako divák si zaplatíte tučný lístek v pěkném a netradičním prostředí a během vystoupení zvládnete drahou večeři a víno a ještě si užijete koncert se skvělým zvukem u kterého si nakonec i dobře zapaříte. A kupodivu to koncert nějak neshazuje.

Poprvé jsme takto před Marcem Broussardem odehráli náš set v lednu proslulé City Winery v Nashvillu. Když jsme se před koncertem dívali, kdo tam (samozřejmě k jídlu) hraje ve stejný měsíc, zjistili jsme, že ty největší hvězdy jako Keith Urban, Robert Plant, Graham Nash, Dr. John, Sheryl Crow nebo i alternativní umělci Ani DiFranco, Lisa Loeb či Tift Merrritt.

Od té doby jsme kromě klubů, divadel a auditorií ještě několikrát zavítali do podobných sálů, kde se hraje k večeři. Vystoupili jsme například v brooklynské The Hall at MP, proslulém washingtonském The Hamilton Live nebo Rams Head On Stage v přímořském Annapolisu. Tam jsme se střídali s písničkářkou Suzanne Vega. A pokaždé to bylo skvělé. Člověk by prostě neměl odsuzovat něco, co si sám nevyzkoušel.

 

A nejinak tomu bylo i v naší poslední zastávce v Texasu, v sále  Dosey Doe ve Woodlands, předměstí Houstonu. Dosey Doe byla zřejmě dříve obrovská stodola, která jakoby vypadla někde z hvozdů amerického venkova. Uvnitř je to však stylová luxusní restauraci s pódiem a moderní zvukovou aparaturou. U několika stovek stolů dvoupatrové restaurace nenajdete ani jednu stejnou židli. Všechny jsou starožitné a originální, a ze všech je výborný výhled na pódium.

img_3999 img_5339originalphoto-501373511-591922img_3998

Přestože se do sálu v obou patrech vměstnalo několik stovek lidí, atmosféra byla téměř rodinná. Publikum tleskalo, smálo se našim historkám a skvěle reagovali. Jak už je tady tradicí, výborný byl i zvuk.

Rodinný byl i přístup majitelů Dosey Doe, kteří se o nás skvěle starali. Na večer připravili speciální menu a vytiskli jídelní lístek se jménem Marca Broussarda. Kromě skvělého jižanského jídla jsme dostávali i nejrůznější domácí zákusky nebo výbornou kávu, kterou si tady na jihu sami pěstují. A navíc každého z nás obdarovali jedním balíčkem.

img_5402

Protože to byl náš poslední americký koncert listopadové části turné, zůstali jsme na celé Markovo vystoupení. Dorazil na něj z Louisiany i Markův otec Ted Broussard, známý kytarista, který si se synovou kapelou vystřihl několik přídavků. Publikum bylo jak u vytržení, stáli na židlích a pařili jak na rozjetém rockovém koncertě.

Je vůbec skvělé mít možnost několik měsíců koncertovat s tak dobrou skupinou. Když člověk může každý večer pozorovat tak vysoký level muzikantů, jejich nasazení nebo třeba i to, jak se rozehrávají, rozezpívávají či zvučí, hodně ho to obohatí. Za to jsme Markovi vděční. Je to velká škola.

Po koncertě jsme se dlouho s kapelou loučili a říkali jsme si, jak se těšíme na pokračování příští rok, kdy bychom rádi pokračovali i v tomto blogu z USA. Takže zůstaňte na příjmu, chystáme pro vás další překvapení. My vyrážíme směr Houston – Paříž – Praha.

V osm hodin budíček…

snídaně….

devět hodin v autě na koncert…..

vykládání aparátů a zvuková zkouška……

(po zvukovce – v lepších případech – cesta na hotel a zpět)

koncert…….

balení věcí……..

a znovu na hotel……….

Těchto osm řádků asi nejlépe vystihuje, jak to chodí na našem turné v USA, nehledě na to kde hrajeme. Možná by bylo možné dodat, že naší největší denní starostí je ještě najít jídlo, které by bylo na hony vzdálené hamburgerům a dalším smaženým variantám zdejších obědů.

Už v dubnu, jsme narazili v Austinu na síť Whole Food Market, kde najdete zdravá a skvělá jídla, takže právě tato tři slova zřejmě nejčastěji vkládáme každé ráno do googlu, když se přesunujeme na další hraní. Tentokrát jsme se zastavili – shodou okolností – v Austinu, jenž je na půl cesty mezi San Antoniem a Dallasem, a kde se nachází vůbec první a možná i největší Whole Food Market v Americe.

Austin je zvláštní město. Všichni nám tvrdí, že to je kulturní a hudební oáza Texasu, která si díky velkému vlivu zdejší univerzity drží volnomyšlenkářské prostředí v jinak velmi konzervativním státě. Večerní procházka po zdejší Šesté ulici, kde se v desítkách klubů střídají ty nejúžasnější kapely, je obrovským zážitkem, stejně jako třeba ranní běh kolem řeky s malebnými parky a systémy mostů a mostků pro běžce. Na to bohužel tentokrát nemáme čas, protože spěcháme do Dallasu.

img_3930

Dallaské Granada Theatre, kde hrajeme, je typický art decový sál, s jakými se na jihu USA často potkáváme. Něco mezi divadlem a kinem, s parketem na tanec pod pódiem a vyvýšenými sedačkami potaženými červeným brokátem v druhé části sálu. Typické jsou krásné zdobené balkóny. Nevíme, kdo tyto stavby kdysi projektoval, ale asi věděl hodně o akustice, protože zvuk je tady vždycky skvělý.

Vůbec zvukaři, které na cestách potkáváme, jsou další samostatnou kapitolou. Za pár minut po vystoupení z auta nám dávají zapomenout na hodiny prosezené v dodávce. Jsou ochotní, trpěliví, velmi rychlí a hlavně se se zvukem vždycky mazlí. Vlastně pořád nechápeme, jak za 10 minut dokáží dát dohromady tak kompaktní a přirozený sound.

img_3950

Už jsme to zmiňovali minule, ale klidně to zopakujeme. Publikum je tady naprosto skvělé! Zjistili jsme, že je hodně zajímají příběhy z naší země, obzvláště z dob komunismu. Třeba i to, jak jsme se tehdy těžko a ilegálně dostávali ke gramofonovým deskám amerických a britských kapel. Tohle vyprávění pak zakončujeme jediným coverem našeho playlistu. Písničkou Love The One You’re With z repertoáru Crosby, Stills & Nash, ze které přecházíme do závěrečné Gold.

Zdejší publikum nás pak ještě často zastavuje u stolu s našimi CD a tričky nebo i během koncertu Marca Broussardu a povídají si o jejich zemi i o té naší. Vždycky je to příjemné vyprávění, které nám v hlavách doznívá, když jsme unavení po cestě na hotel.

A co myslíte, stihneme v Dallasu navštívit downtown, podívat se na ulici, kde zastřelili Kenedyho nebo se poklonit u hrobu Stevie Ray Vaughana? Nikoliv stáváme totiž v osm a míříme směr Houston.

12721650_10153553774582252_2070707035_n

12325913_10153556460322252_1385344665_o

Pokud by někdo před vámi vyslovil název Sam’s Burger Joint, minimálně devět z desíti by zřejmě typovalo, že jde o restauraci. Ale to by byla pravda jen z poloviny. Sam’s Burger je totiž zároveň jedna z nejvýznamnější klubových scén jihu Texasu, oceněná titulem “Best Live Music Venue” v letech 2010, 2011 nebo 2012. Jeho význam cizincům (kteří by náhodou nevěděli), podtrhují zarámované koncertní plakáty. Jeden letmý pohled a víte, že tady hráli the Doors, Gary Clark Jr., Jimmie Vaughan nebo nedávno zemřelý Leon Russel, jehož podpis právě teď dominuje šatně naproti pódia.

Právě na pódiu Sam’s Burger Joint v centru San Antonia, jehož stage zdobí koberce s mexickými motivy a indiánský totem, vystupujeme s Marcem Broussardem. Z New Yorku dorazila ještě další kapela Last Bandoleros. Čtyři sympaťáci, se kterými jsme na koncertních cestách po USA už několikrát sdíleli pódium. Jsou úžasní a zpívají čtyřhlasy jako Beatles. Nedávno se jim navíc podařil husarský kousek. Sting si je vybral jako vokalisty na aktuální album 57TH & 9TH a teď se s ním připravují i na světové turné. Dokonce s námi zítra nehrají v Dallasu, protože mají se Stingem živé televizní vystoupení. Připojí se až pozítří ve Woodlands.

San Antonio není naše první letošní zastávka v Texasu. V dubnu jsme tady hráli v hlavním městě Austinu a v Dallasu, takže se nám podařilo lehce zapustit kořeny. Dokonce nám několik lidí psalo na facebook, že se na koncert těší. A to potěší.

Vůbec americké publikum na naši hudbu reaguje skvěle, obzvlášť tady na jihu. Marc Broussard si myslí, že to je i tím, že jeho fanoušci hudbu přímo milují. Jsou spontánnější, přirození a nebojí se projevit, když se jim něco líbí.

fullsizerender

Přestože jsme měli za sebou 15 hodin letu, dalších pět hodin v dopravní zácpě na cestě z Houstonu ve skoro čtyřicetistupňovém vedru (a to jsme z Prahy odlétali v zimních bundách), publikum nás nabilo minimálně na týden. Když jsme pak po koncertě stěhovali kytary a aparáty do auta, doběhl nás ještě majitel klubu, šílený potetovaný týpek z velkou hudební historií, Mad Dog, že doufá, že se brzo vrátíme. A to doufáme i my, protože jsme nestihli ráno obejít ani celé sant antonské „Benátky“ – okouzlující  River Walk s domy ve vodě, nádhernými mostky, kavárnami, přírodními divadly a bežeckými trasami. V deset dopoledne už jsme seděli v autě: Směr Dallas.

img_5211