Nebudeme chodit kolem horké kaše, ale mysleli jsme si to taky! Že k jídlu se prostě nehraje!! Pokud teda nejste postarší baroví pianisté nebo „gastrojazzoví“ muzikanti.

Hned první letošní americké turnusy nás však vyvedly z nevědomosti.

Ve Spojených státech je velká tradice právě těchto typů koncertů. Jako divák si zaplatíte tučný lístek v pěkném a netradičním prostředí a během vystoupení zvládnete drahou večeři a víno a ještě si užijete koncert se skvělým zvukem u kterého si nakonec i dobře zapaříte. A kupodivu to koncert nějak neshazuje.

Poprvé jsme takto před Marcem Broussardem odehráli náš set v lednu proslulé City Winery v Nashvillu. Když jsme se před koncertem dívali, kdo tam (samozřejmě k jídlu) hraje ve stejný měsíc, zjistili jsme, že ty největší hvězdy jako Keith Urban, Robert Plant, Graham Nash, Dr. John, Sheryl Crow nebo i alternativní umělci Ani DiFranco, Lisa Loeb či Tift Merrritt.

Od té doby jsme kromě klubů, divadel a auditorií ještě několikrát zavítali do podobných sálů, kde se hraje k večeři. Vystoupili jsme například v brooklynské The Hall at MP, proslulém washingtonském The Hamilton Live nebo Rams Head On Stage v přímořském Annapolisu. Tam jsme se střídali s písničkářkou Suzanne Vega. A pokaždé to bylo skvělé. Člověk by prostě neměl odsuzovat něco, co si sám nevyzkoušel.

 

A nejinak tomu bylo i v naší poslední zastávce v Texasu, v sále  Dosey Doe ve Woodlands, předměstí Houstonu. Dosey Doe byla zřejmě dříve obrovská stodola, která jakoby vypadla někde z hvozdů amerického venkova. Uvnitř je to však stylová luxusní restauraci s pódiem a moderní zvukovou aparaturou. U několika stovek stolů dvoupatrové restaurace nenajdete ani jednu stejnou židli. Všechny jsou starožitné a originální, a ze všech je výborný výhled na pódium.

Přestože se do sálu v obou patrech vměstnalo několik stovek lidí, atmosféra byla téměř rodinná. Publikum tleskalo, smálo se našim historkám a skvěle reagovali. Jak už je tady tradicí, výborný byl i zvuk.

Rodinný byl i přístup majitelů Dosey Doe, kteří se o nás skvěle starali. Na večer připravili speciální menu a vytiskli jídelní lístek se jménem Marca Broussarda. Kromě skvělého jižanského jídla jsme dostávali i nejrůznější domácí zákusky nebo výbornou kávu, kterou si tady na jihu sami pěstují. A navíc každého z nás obdarovali jedním balíčkem.

Protože to byl náš poslední americký koncert listopadové části turné, zůstali jsme na celé Markovo vystoupení. Dorazil na něj z Louisiany i Markův otec Ted Broussard, známý kytarista, který si se synovou kapelou vystřihl několik přídavků. Publikum bylo jak u vytržení, stáli na židlích a pařili jak na rozjetém rockovém koncertě.

Je vůbec skvělé mít možnost několik měsíců koncertovat s tak dobrou skupinou. Když člověk může každý večer pozorovat tak vysoký level muzikantů, jejich nasazení nebo třeba i to, jak se rozehrávají, rozezpívávají či zvučí, hodně ho to obohatí. Za to jsme Markovi vděční. Je to velká škola.

Po koncertě jsme se dlouho s kapelou loučili a říkali jsme si, jak se těšíme na pokračování příští rok, kdy bychom rádi pokračovali i v tomto blogu z USA. Takže zůstaňte na příjmu, chystáme pro vás další překvapení. My vyrážíme směr Houston – Paříž – Praha.